Backstory Valeriyaen

5. dubna 2014 v 16:08 | MatsChristiana |  Backstories
Vždycky snila o návštěvě Paříže... divadla, opera, proslulé obchůdky, projížďky po Seině, Louvre, Versailles... Byly to krásné dívčí sny, které snila během dlouhých večerů na venkovském hradě, zatímco v pokoji s ní spalo pět jejích sester a dva malí bratříčci. Měla velkou rodinu, ještě dva starší bratry. Rodiče byli chudí, ale se starodávným erbem a rodokmenem sahajícím až k prvnímu králi. Co na tom, že jejich předek byl levoboček - byl oficiálně uznaný a tedy měli královskou krev...

Právě tato královská krev k nim čas od času přivedla nějakého nápadníka. Její starší sestra již byla zasnoubena a nyní se ohlásil nápadník i pro ni. Nelíbil se jí - malý kulaťoučký obchodník s prasečíma očkama, který měl dost peněz, aby si koupil několik panství, ale neměl titul, aby pronikl mezi šlechtu. Právě ona měla být jeho vstupenkou mezi urozené.

Dohodl se s jejím otcem. Na její názor se nikdo neptal.



O Paříži snila dál... na venskovském hradě, který dostala jako svatební dar od svého manžela... za nocí, poté co ji několikrát znásilnil... za nocí, kdy odjel pryč za obchodem a jinou zábavou. Sliboval jí, že když mu dá syna, vezme ji do Paříže.

Už měl tři a ona stále snila své sny zavřená na venkovském panství.

Hrad jí naháněl hrůzu. Byl velký a starý, plný stínů a podivných zvuků. Kamkoli šla, vždy měla pocit, že ji někdo sleduje. Krásné sny o Paříži vystřídaly noční můry.


A pak se setkali.

Na pohřbu jejího manžela. Jednoho rána jej našli pod schodištěm se zlomeným vazem. Stál v pozadí, oblečený v černém, s velkým kloboukem a dlouhými vlasy, pohlednou tváří s ošklivou jizvou, zcela zaujat a fascinován probíhajícím pohřbem... svou prací.
"Je radost, když si lidé za své peníze mohou dovolit to nejlepší... děkuji ti, paní." Mrkl na ni, když jeho pomocníci odnášeli rakev k uložení do země.

Byla teď bohatá vdova se třemi nezletilými syny. Mohli ji znovu provdat. Nebo mohla odjet - do Londýna, Petrohradu či do vysněné Paříže.

Místo toho ji však obvinili, že svého manžela zabila. Výmyslu její služky, jeho milenky, brzy všichni uvěřili. Přijeli si pro ní z královského města a odvezli ji k výslechu do vězení. Měla malou celu, protože byla šlechtického rodu, byla docela útulná. Výslech nikam nevedl. Její verzi, že šla spát jako obvykle a ráno ji vzbudila komorná, nikdo nevěřil, protože její komorná tvrdila něco jiného. Vyhrožovali jí, mučili, aby přiznala, proč to udělala... plakala, křičela, prosila, ale nebylo to nic platné. Odsoudili ji k oběšení.


A pak jej uviděla znovu. Přišel za ní, aby vzal míry na její rakev.
"Jaká škoda, paní, že se potkáváme za takových okolností a ne jiných... Černá ti bude slušet, mám pro tebe připravenou překrásnou róbu..." Rozplakal ji.

"Nikdy jsem si nemyslela, že umřu mladá. Měla jsem sny... nejdřív jsem byla chudá, abych si je mohla splnit, pak jsem byla bohatá, ale spoutaná, a teď když jsem bohatá a bez manžela, již nemám čas... Byl jsi někdy v Paříži?"

Odkulhala se zlomenou nohou po mučení k oknu a zahleděla se ze zamřížovaného okna ven do polí, na které se snášel první sníh. Nečekala odpověď, přesto odpověděl.
"Byl... zkažené město, dobré pro obchod, spousta mrtvých..."

Hořce se zasmála. Paříž v jejích snech taková nebyla. Ani její život takový nebyl.
"Země zamrzá, budeš mít těžkou práci..."

"Dobře mi za ní zaplatí... i když nejsou štědří jako jsi byla ty."

Překvapeně se k němu otočila. Seděl u jejího stolu, klobouk odložený a ujídal z její večeře.
"Chceš vědět kdo?"
Smutně se pousmála. Vždyť to bylo jedno. Zítra ji popraví. Nevěděla proč, za co, tak nemusela vědět, ani kdo za tím je.

Jako by četl její myšlenky, vstal a přisunul k ní jednu židli. Vzal ji za loket a posadil ji. Pomalu sjel prsty po jejím předloktí k ruce zmrzačené mučením.
"Ano, proč znát jména těch, kteří nařídili udělat tohle..."
Otřepala se hrůzou, když si vybavila vzpomínky na dlouhé mučení, bolest, když mrzačili její pravou ruku, aby z ní vytáhli doznání... Poklekl před ní.
"... nebo tohle..." lehce uchopil pahýl levé ruky. Od chvíle, kdy jí postupně odsekávali části a nutili se dívat, se na ni nepodívala... končila u zápěstí. Vypadala divně, když spočívala na dlouhých prstech oděných v černých rukavicích.
Opatrně ji pustil.

"... nebo tohle..." nadzvedl lem její sukně. Bylo to troufalé gesto, přesto jej nezastavila... dělali jí horší věci a on stejně její chladné tělo uvidí, aby je oblékl... lehce přejel po bílé punčošce nad pochroumanou končetinou, kde ji důmyslné zařízení rozdrtilo bércové kosti a poté i koleno. "Nač znát jména, když se jim nechceš pomstít..."

Nechal její sukni vyhrnutou, jeho ruka se vztáhla k její tváři, kde stále ještě byl obvaz. Opatrně jej odstranil. Pokusila se od něj odvrátit, ale pevný stisk na tváři jí to nedovolil. Jeho oči se upíraly na její slepé oko, zakrvácený důlek, jejich poslední práci. Cítila se pod tím nesouhlasným pohledem víc obnažená, než když stála jen v průhledné košilce před svým mučitelem.
"Je to škoda, mohlo z tebe být nádherné dílo..."

Ten muž měl zvrácený pohled na svět... pohled hrobníka, který již zaživa vidí, jak budou lidé kolem vypadat po smrti, kdy je vypraví na jejich poslední cestu, než je pozře země. Viděl ji tak, už když se poprvé setkali? "Mohla jsi být mé zatím nejdokonalejší dílo. A podívej, co s tebou udělali... na druhou stranu to ale bude pro mě výzva."

Odstrčila jeho ruku a odvrátila od něj tvář. Zvedl se a opět se posadil k večeři.
"Říkáš si, že svět je nespravedlivý, krutý, tak jiný od tvých snů, že si nic z toho nezasloužíš... Tak to na světě chodí - přežijí jen ti silní, kteří dokáží využít každou situaci ve svůj prospěch."

"Už je trochu pozdě na životní lekce," poznamenala hořce. "Odsud mě nikdo nezachrání. Jak jsi říkal, chtějí mě mrtvou."

"Taková škoda... jsi s tím tak smířená..."

Jejich rozhovor ji pomalu začínal rozčilovat. "A co s tím mám asi tak dělat?" podráždění bylo jasně zřetelné v jejim hlase.
Potěšeně na ni pohlédl.
"Co chceš... začni konečně naslouchat tomu, co máš v sobě."

Zmateně zamrkala. O čem to zase mluví? Čemu má naslouchat?

"Jako tu noc, co zemřel tvůj manžel..."

Co ten s tím má společného? Myslí si i on, že ho zabila? Měla pocit, že jí najednou něco uniká, něco, co by měla vědět, ale nemůže si vzpomenout... A on to věděl...
Prudká bolest hlavy ji na okamžik zcela ochromila - něco vevnitř ji hlodalo, jako by se chtělo prodrat ven... oslepilo ji to, ohlušilo... chtěla vykřiknout, ale nemohla... Vše trvalo sotva několik vteřin, několik hrobníkových přežvýknutí, zatímco ji intenzívně sledoval, ale zanechalo ji to naprosto vyčerpanou.
"Co to bylo?"

"Á..." potěšeně odložil vidličku. "Konečně se někam dostáváme..."

Zaklepání na dveře však přerušilo jejich konverzaci. Dovnitř vstoupil strážný a nesouhlasně se na hrobaře podíval. "Ty si tu eště? Trvá ti to moc dlouho, nesi náštěva. Koukej vypadnout!"
Hrobník byl okamžitě na nohou v uctivé úkloně. "Ano, ano, hned to bude..."

Přispěchal ještě k ní, poklekl a lehce políbil zmrzačenou ruku, zatímco se jeho intenzivní pohled vpíjel do jejího. Ucítila, jak jí do dlaně vklouzlo něco malého chladného.
"Čas je proti nám. Promluvíme si zítra... Na zdraví!" zašeptal, než byl poháněný ratištěm halapartny vystrkán z cely.


Naprosto zmateně hleděla na zabouchnuté dveře, za nimiž hrobník zmizel. Co to mělo znamenat? Co se dělo? Bylo s ní něco? Co o tom věděl? Sklopila pohled k předmětu ve své dlani.
Byla to malá ampulka z čirého skla naplněná něčím tmavým. Zvedla v pochroumalých prstech nádobku proti světlu svíčky. Byla plná, žádné bublinky vzduchu, když s ní otočila. Mohla v ní být tekutina? Byla skoro černá, ale přísahala by, že se v ní občas zaleskne něco temně rudého... Co to bylo? Co s tím má dělat?

A pak se znovu objevila bolest hlavy. Intenzívnější než předtím, jako by ji to zevnitř drásalo. Svět kolem ní zmizel, cítila jen bušení svého srdce, jak žene krev do hlavy. Měla pocit, že se jí musí co nejdřív rozskočit. Tělem se jí rozlévala žádost, touha po tom, co držela v ruce. Co má dělat? Měla by poslechnout? Měla by ampulku vypít? Proč? Je v ní nějaký milosrdný jed? Mohl by se hrobník nad ní smilovat a zachránit ji před veřejnout popravou oběšením? Mohla by dnes jen tak usnout a zítra se již nevzbudit? Našla by odvahu otevřít nádobku a vypít její obsah? Možná to bylo snazší než si myslela, protože hnána nevysvětlitelnou touhou se její ruka s ampulkou sama pohybovala...
Nastavila nádobku opět proti světlu. Ano, probíhaly na ní načervenalé odlesky. Co je uvnitř? Proč by měla hrobníka poslechnout? Nebylo to vlastně jedno?

Neohrabaně ampulku otevřela a přičichla k ní. Zprvu necítila nic, ale pak se jí zdálo, že by obsah mohl mít lehce nasládlý pach, nic nepříjemného. Pomalu ji zvedla ke rtům, hnána narůstající žádostí... Teď už na ničem nezáleželo - zítra za úsvitu měla zemřít. Co na tom, když k tomu dojde už dnes v noci, v poklidu...




Beta read: tetička Sung, děkuji!


TOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sung Sung | 5. dubna 2014 v 16:42 | Reagovat

Valy mi přirostla k srdci :-)

2 Margit Margit | 5. dubna 2014 v 16:54 | Reagovat

....a kde je pokračování????? Chci vědět víc....Petro super, jen je toho málo....:-(

3 MatsChristiana MatsChristiana | 5. dubna 2014 v 17:33 | Reagovat

[1]: To jsem ráda, vždyť je to jediná resinová she-doll u nás.

[2]: Pokračování bude, já vím, že toho je málo. Mám v hlavě celé příběhy o mých dolls, vlastně i fotopříběhy, jen je nějak nejsem schopna zatím hodit na papír a ani vytvořit kulisy pro nafocení. Ale postupně na tom budu pracovat.

4 Arengil Arengil | Web | 5. dubna 2014 v 21:21 | Reagovat

Nádherně romantické :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama